PŘÍBĚHY A JINÉ HISTORKY SKUPINY ELIZABETH

Domažlice 20.12.2009 – GPS 

V sobotu 20.12. jsem poprvé se svou hudební produkcí vyrazili do Domažlic. Já tedy osobně ač je to k nevíře poprvé v životě. O tom, že to tedy nebude tak jednoduché, bylo jasné již pár kilometrů za Milevskem. Možnou cestu jsem nastudoval na netu, a protože mi momentálně došla barva v tiskárně, snažil jsem se trasu uchovat v paměti. Absenci mapy a GPS záhy po opuštění rodného města začal suplovat Fanda. Jelikož dvakrát ročně udělá výjimku ze své naučené cesty Milevsko- Sepekov a vyráží ve své káře směrem na západ do Stříbra a okolních obcí, ujal se komentováním cesty slovy: Nechci ti do toho kecat, ale já bych jel přes Mirotice, ale jak chceš …. nebo švára říkal, že lepší je to tady tudy…. nebo zavoláme Pepíkovi (asi ten švára)….nebo Milan tuhle řikal ve Sportu, že bychom měli jet….. No zkrátka bloudili jsme celkem statečně, pouze jednou jsme spletli směr. A švárovi jsme volali asi jenom pětkrát. Kolem páté za setmění jsem dorazili na náměstí přímo před kulturní stánek. Ochotní studenti nám pomohli nastěhovat aparaturu a Walda začal rozbalovat bicí. Paní Kozinová (zřejmě vzdálená příbuzná nejslavnějšího domažlického rodáka), která dramaturgicky připravovala nástup maturantů, okomentovala obsazování podia jako že „to je tedy zkaženej maturák“. Nástup se totiž měl nést v duchu Pomády a na celém podiu měli tančit maturanti. Navíc tam postavili obrovský papírový kadilak. No nakonec jsme se nějak dohodli, Walda obsadil své vytýčené místo a ples proběhl velice zdárně.

České Budějovice – Výstaviště – Pavilon opic a jiné zvěře 15.2.

Tak jsme na svých toulkách po maturitních mejdanech zabrousili také na Výstaviště do Budějic, to je tam, kde se každoročně už asi 500 let uskutečňuje Země živitelka. Hráli jsme v Pavilonu Z, ketrý byl umně předělán na plesový sál. Moderátor Michal, který se představil publiku jako Adam (nebo jsem se přeslechl?) slíbil, že nás zvelebí hned úvod, takže padala slova plná superlativů na náš hudební kolektiv. Zpátky z hvězdných výšek na pevnou zem nás dostal náš zvukař Chensi neb pravil, že mu během naší produkce někdo řekl, aby tam pustil jinou písničku. Na jeho odpověď, že právě hrajem my, odvětil onen týpek, že jako sorry, ale že si nás nevšim. No možná si nás někdo nevšim, ale rozhodně nás nemohl přeslechnout, k čemuž napomáhala neutěšená akustika místních prostor. Jinak vše bylo ok, včetně maturantů, kteří nám na úvod pomohli nastěhovat aparát, což nebývá zvykem.

Dačice 25.1. 2008

V Dačicích jsme už dlouho nehráli , naposledy snad někdy před pěti lety. Navíc se k nim váže silvestrovská historka, kterak se nám cestou porouchal náš tehdejší transit Škoda 1203 Superb. Letos jsme vyrazili ve třech vozech, Fanda ve vypůjčeném s rychle padajím ukazatelem stavu nádrže , já v čerstvě opravené Octavii a Walda ve své fábii. Další zajímavostí této akce je řešení místního sálu, ve kterém se sedí přímo na podiu, takže nám lidi chodili a čučeli za zády. No představte si, že hrajete a jakási žena se vám opře o klávesy … Až na tuto zvláštnost byl maturitní ples gymnázia celkem pohodový, maturanti se ani moc neopili a navíc nám v závěru vzorně pomohli odstěhovat aparaturu. Když jsem během plesu konstatoval, že zřejmě nebudu mít nic, co bych mohl napsat do tohoto reportu, netušil jsem, co se ještě téže noci přihodí. Doporučuji všem greenpísákům, aby raději opustili tyto stránky. Walda to prostě nezvlád a několik kilometrů za Dačicema nabral nebohého zajíčka pod svá kola. Čest jeho památce! No ani já jsem neměl příliš šťastnou cestu, těsně před Milevskem se mi automobil změnil díky náhlé upadlém vejfuku na notně vytuněný tank. A tak nakonec dlouhou cestu zvládl nejlépe dehyplzeňdratovaný Fanda 🙂

 

Komárov 5.1. 2008

Tak zase po roce jsme dorazili na rybářský ples do vísky někde mezi Bechyní a Táborem. Cesta probíhala s menšími obtížemi, protože bylo mírné náledí a navíc jsem se na chvíli zamyslel nad vyprávěním Fandy o jeho vánočním dárku, že jsem zapomněl odbočit a tudíž jsem cestu prodloužil o další kilometry. Fanda vyprávěl o nové vysílačce, kterou si pořídil ke své base. Má už jednu, ale protože každý může mít nějaké záliby, koupil si i druhou. K velkému potěšení prodejců si věci pouze objednává – buď přes telefon, internet nebo přes další členy kapely. Je totiž plachý, takže se s ním žádný prodejce hudební techniky nikdy osobně nesetkal. No a když dotyčné zařízení dorazilo, zjistil, že je příliš velké a nevešlo by se mu do jeho igelitky s občerstvením …. zhruba ve čtvrt na devět začala naše produkce. Bylo to také premiérové vystoupení na nový zvukový aparát z dílny italské firmy RCF. Na rozdíl od Fandy jsem si objednané zboží prohlédl a dostatečně prozkoumal. Navíc na vystoupení nejezdím pouze s igelitkou 🙂 , takže mne velikost zařízení nerozhodila a do auta jsem bedničky s přehledem narval. Obavy pořadatelů, že přijde málo lidí kvůli chřipce, se záhy rozplynuly. Sál se slušně zaplnil a zábava probíhala podle připraveného scénáře. Dorazil i místní Tom Cruise, kterého jsem minule omylem přejmenoval na Toma Hankse. Moc se v těch hollywoodských ksichtech nevyznám, čímž říkám Josefu Pilečkovi z Komárova sorry. Třítýdenní přestávka byla znát. Občas mi vypadl text a vrcholným výkonem bylo mé kytarové sólo v Osmém dnu , za které by se nemuseli stydět ani Plastic People. Ples postupně přešel do nevázaného veselí, které jsem doprovodili několika hardrockovými kousky. Nechyběl ani tradiční opilec, který nám několikrát vpadl na podium. Sranda ples skončil ve tři hodiny a tak zbývá jenom dodat – za rok v Komárově opět see youuuuuuuuuuu!

27.2. 2007 – Hrdinové z našich cest

Další report a pár postřehů si dovolím ze třech akcí, které jsme absolvovali 17., 23. a 24. února. Na rozdíl od maturáků, které jsou plné občasného chaosu a pevným programem, který se stejně nakonec nedodržuje, jsme tentokrát hráli na tradičních plesech. Každá akce měla svého hrdinu, který nás provázel večerem, abychom se o přestávkách nenudili. V Opařanech to byl Marian, všudybyl a všeználek. Svou znalost světa si sám potvrzoval otázkami a zároveň odpovědmi. „Ta bedna má tisíc watů, že jo?. Asi si ji koupim, ale k čemu bych ji potřeboval? To je ekvalizer, že jo? Ten mám, to já znám. Co ty světla, kdes je koupil? Asi si je taky koupim, ale k čemu bych je potřeboval? To ste přijeli oktávkou, že jo? Tu znám (ale tady zapomněl dodat, jestli ji má anebo si jí hodlá koupit). Chtělo se nám dodat, že ji asi nebude potřebovat, protože nám sdělil, že Opařany neopustil od 2 let. To v Komárově na nás čekal náš (spíše Jitky) známý Top Gun, kterému příroda nadělila podobu Toma Hankse a rozum….no tady bych to moc nerozváděl. Waldovu tézi, že už s námi Jitka nehraje a místo ní vystupuje její na chlup stejná ségra Tereza, přijal ihned za svou a ještě dodal, že si to hned myslel. Už kvůli tomu, že Jitka měla o něj zájem a Tereza se k tomu nemá. Nicméně Terez ihned vyzval k tanci, k čemuž nakonec nedošlo. Pak se na chvíli urazil, ale později se vrátil k našemu stolu a oznámil nám, že nechápe, co ty holky na něm vidí. V Sedlčanech jsem hráli již po osmé pro firmu Jase a tak nás čekali opět známé tváře. O to milejší bylo, že Zdenda, který sedává pravidelně po již výše zmiňovanou tisíciwattovou bednu, přinesl ze své udírny pořádný čerstvě vyuzený flák masa, za čež mu tímto znovu děkujeme a zařazujeme ho na pomyslný post čestného předsedy našeho fanklubu.

31.1. 2007 Praha – Národní dům  Ples Soukromého Gymnázia Minerva

Po nějakém čase jsme opět vyrazili do hlavního města, abychom zdejší spoluobčany obveselili svou hudební produkcí. Maturitní ples Soukromého gymplu se konal v honosném prostředí Národního domu na Náměstí Míru. Pochopil to i Fanda, takže výjimečně nejel v teplákách. Počasí bylo příznivé, žádný orkán nám cestou nepřevrátil naši káru naloženou aparaturou a přestože jsem tradičně zabloudil, k cíli jsme dorazili kolem čtvrté. Prvním problémem se stalo parkování. U kulturáku se dalo pouze parkovat na malém dvorku, kde byla ovšem pouze značená parkovací místa. Nejdřív mi ředitel zařízení sdělil, že bude vhodné, abychom z místa urychleně vypadli, neboť našinci se mohou naštvat, ale poté co jsem použil magickou větičku:“To se mi za celou hudební kariéru nestalo, abych neměl kde zaparkovat“, (samozřejmě jsem mu necpal, že v Řepči je na návsi vždycky dost místa) šéf změnil názor, někam zatelefonoval a pak mi sdělil, ať tedy to tam nechám. Cestou k autu jsem ale bohužel zapomněl číslo, které mi přidělil, a tak jsem zaparkoval na jiném volném fleku. Komplikovanou cestou výtahem a přes kuchyň jsme vytahali aparát. Následovala zvuková zkouška, do toho tradiční zmatky v organizaci, protože maturanti netušili, jak bude jejich nástup vypadat. Renesanční prostory by si žádaly asi spíš nějaký ten swing nebo jazz, takže jsem se opotil při představě, že zařadíme osvědčené songy Kabátů a Billů a místní smetánka nás vypíská. Korunu všemu nasadilo sólo maturantů s učiteli, kde jsme se dokonale rozešli v rytmu. Fanda usilovně držel druhou dobu, takže píseň Šípková Růženka připomínala reggea notně zhuleného Boba Marleyho s prvky moderního jazzu. Kéž by kameraman ztratil záznam! Mezitím přiběhl provozní a řval, ať si jdu přeparkovat, neboť doktor Berger nemůže vyjet.
Akci uváděl známý herec Matonoha, který znenadání zemřel v telenovele Rodinná pouta a v Křehkých vztazích se již nevyskytuje. Netušíc, že se vyskytuje v blízké otevřené šatně, zřejmě slyšel naše rádoby křupanské ftípky, takže s námi příliš nediskutoval, pouze vždy s kamenným výrazem vyběhl na podium a zahlásil Pánové zadejte se, hraje skupina ELIZABETH! Ples se nakonec opět dostal do dimenzí našich produkcí bez rozdílu, jestli je to v již zmiňované obci Řepeč anebo zlatem vysazeném Národním domě. Zábava skončila kolem půlnoci. Stejně komplikovanou cestou jsme vystěhovali aparát a vydali se na Jih do svých domovů.

8.12. 2006 Maturitní ples – Sezimovo Ústí

Páteční maturák v Sezimáku byl pro nás zároveň premiérovým vystoupením v hotelu Mas. Hotel a interiéry jsou sice luxusní, nicméně architekt asi zapomněl na to, že tu budou muset někudy stěhovat kapely aparaturu. Zkusili jsme zprvu bedny narvat do výtahu, ale jen tak tak jsem se do něj vešel s jednou bednou. Takže musela nastoupit pomocná síla maturantů. Škoda, že se to samé nekonalo nakonec. Bylo to zkrátka posilovací cvičení. Aparát jsme vytahali po schodech. Samotný ples doprovázelo tradičně spousta zmatků, což ovšem nic neubralo na dobré náladě všech přítomných. Nástup ve stylu Matrix pro 11 maturantů i půlnoční děkovačka třídní učitelce za doprovodu písně Máma od Lunetic dobarvila kolorit celého maturáku. Ještě jednou se omlouvám za to, že jsem mylně uváděl, že se jedná o knihovníky, zatímco to byli budoucí knihkupci a knihkupkyně. Snad jenom malou poznámku, děvčata vůbec navěděla, kdo je to Douchová. Takové základní neznalosti u budoucích prodavačů knih! Akci jsem otevřeli písní Rock co rock, která se z nějakého důvodu zbytku kapely nelíbí. Na následující věc I wanna hold your hand již pařila jedna dredovaná účastnice, která si na další kousek pro jistotu zula obutí. Na mou poznámku, že si přijdu jak ve filmu Perný den, Tereza odpověděla, že je to spíš jak Což takhle dát si špenát. Walda zezadu vykřikoval podobně jako Janžurka v inkriminovaném filmu během tanečních kreací odredované dívky legendární PAPů, což mně docela rozesmálo. Doufám, že to kameraman vystřihne ze záběru, aby maturanti neměli pokažené památeční video.

Z něco málo z historie 🙂

1995

Skupina Elizabeth oficiálně vznikla v roce 1995 v říjnu a byla takovým určitým pokračováním skupin Super Trend a Dance Party, které hráli v Milevsku a okolí a produkovali jenom převzaté věci. V té době sestavu tvořil kromě mé maličkosti můj brácha Jaromír, který hrál na klávesy a právě se vrátil z jakéhosi zahraničního angažmá, Martin Janda tlouk bicí a skupinu doplňoval kytarista Míra Kudrna –exčlen kapely Fantom. První oficiální vystoupení jsme si odbyli v táborském tanečním klubu Allegro 6.10. 1995. Cestou jsme se dohadovali na názvu, a protože předcházející diskuse na toto téma většinou končily hromadnou rvačkou , nechali jsme to na poslední chvíli. Tak vznikla Elizabeth, protože za 20 minut cesty z Milevska do Tábora lze těžko vymyslet něco originálního a anglickou královnu zná kdekdo a my jsme chtěli bejt pochopitelně známí také. No popravdě řečeno název mi dodnes připomíná spíše jméno nějakého vykřičeného domu. Ale myslím, že už jsme se s tím naučili žít. Na konci roku nás opustil Míra, kterému poněkud hodně popový repertoár coby bývalému rockerovi moc nevyhovoval. Začali jsme hrát ve třech, já jsem z basy přesedlal na kytaru.

1996

Další rok byl pro kapelu docela dramatický. Nejprve si můj věčně improvizující bratr usmyslel, že do kapely patří zpěvačka. V myšlence ho také utvrzoval manažér agentury, která nás v té době zastupovala a nutila nás do věcí, které jsou fakt k vidění v nějakejch úchylnejch švýcarskejch barech. Nakonec k nám nastoupila Jana, který seděly věci od Madonny a chvíli to vypadalo docela nadějně. Pak jsem neprozřetelně dal přednost zájezdu na fotbal do Anglie a kapela musela jedno vystoupení zaimprovizovat beze mě, čímž se zjistilo, že každý je nahraditelný a já jsem byl tak vyloučen z kolektivu. V létě se skupina rozpadá.

Samozřejmě jsem to bez hraní nemoh dlouho vydržet . V Praze jsem si zakoupil nástroj zvaný Yamaha  a začali jsme zkoušet s Tomášem Pekárkem a Jitkou, (což je moje choť) u Gumy v klubu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli bicí, protože Martin nevěděl s kým má hrát, vrhli jsme se na taneční repertoár. Muselo to bejt úžasný, ale již za měsíc jsme získali angažmá v restauraci Maxim v Plané. Všichni se na nás, alespon dle šéfa těšili. Bylo zrovna Mikuláše a podnik praskal ve švech. Jenže pravděpodobně špatně propojené zásuvky zapříčinily totální kolaps našeho sekvenceru, takže i ta nejhorší kutálka na pohřbu zněla jako symfonické těleso. Pochopitelně se  stalo, že nás lidé takřka vypískali a jen díky tomu, že šéfík zvaný Pervol byl hluchý jak poleno nepřistoupil na můj návrh, že produkci ukončíme bez nároku na honorář a provedeme Vítr z hor. Jakýsi podnikatel nám dokonce nabízel úhradu za to, když přestaneme hrát. Ten večer jsem chtěl vážně skončit s muzikou. Ale platí: Co tě nezabije, to tě posílí. Jinak byste se těžko mohli dočíst pokračování na následujících stránkách.

1997

V tomto roce jsme se vrhli na natočení prvního cédečka, na kterém jsou mé infantilní písně Barvy nebo UFO, které se staly pro naše příznivce hity a my je pak museli hrát na každé akci. Písnička Balada o třešních se dostala dokonce na 6. místo nějaké hitparády Radiožurnálu Českého rozhlasu. Natočili jsme také videoklip k songu Barvy u rybníka Pytlák, ve kterém vystupuje také můj syn Filip, neboť jsme pro ten den neměli hlídání. Diváci v regionálním vysílání se asi fakt museli bavit. Stejně jako na finále Miss Milevsko, kde jsme hráli a ftipný moderátor Jančařík prohlásil, že mám nejhezčí nohy v Milevsku. Jinak se nám vystoupení příliš nezdařilo, trochu jsme nezvádli 1500 lidí, kteří sem zavítali. Často jsme hrávali také v oblíbené vinárně Froll do doby než se tam nacpal již výše zmiňovaný agent. Rozruch jsme také způsobili v muzikantských kruzích playbackem, který jsme použili na přehlídce kapel v místním kulturním domě a které celé natáčela milevská televize. To jsme si teda dovolili…

V závěru roku se do kapely opět nastěhoval Martin a Tomáš se poprvé rozhodl, že dá přednost svému civilnímu povolání.

1998

Odehráli jsme řadu klasických štací. Jednou z nejlepších byly tradiční milevské šibřinky, které proběhly týden po vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu. Také já co by sportovní fanda jsem propadl euforii a hned několik hodin po onom finále jsem nahrál píseň Hokej je náš rock´a roll, kterou druhý den odvysílalo rádio Prácheň (bohužel jenom jednou). Zprovoznili jsme naši první internetovou adresu na www.multiweb.cz/elizabeth. Na Silvestra jsme vystupovali v Hotelu Fórum v Praze, kam jsme se dopravili Martinovou Felicií . V hotelu kromě nás vystupovalo asi dalších deset kapel různého ražení. Nás určili do sálu, kde bylo 300 Italů, kteří celý večer jenom jedli a vůbec se tvářili velice podivně, což nás utvrdilo v tom, že nemusíme hrát taky všude. Cestou zpátky jsme si dali bagetu na benzínce a už v půltřetí jsme stepovali v Milevsku na náměstí. Po této akci jsem poděkoval již výše zmíněnému agentovi a definitivně s ním rozvázal spolupráci.

1999

V září jsme natočili ve studiu Sound Prodigy v Českých Budějovicích další cédečko. Hostem byl kytarista Míra Břicháček. Na desce je také píseň Hodný holky, ke které nám Zdeněk Kučina natočil  videoklip. Zahráli jsme v Želči s Mňágou a Žďorp a o Vánocích jsme uspořádali monstr akci zvanou Millenium rock 2000, na které vystoupila po mnoha letech kdysi populární kapela Paradox z Chyšek. Z celé akce byl pořízen kvalitní dokument. Do kapely se na sklonku roku vrátil Tomáš, který zjistil, že ho muzika zase baví.

2000

Na začátku roku z kapely odešel Tomáš, který zjistil, že ho to zase nebaví. Místo něho začala v kapele učinkovat Lenka Jandová, což byla choť Martina (a mimochodem moje ségra). Trochu jsme hledali výraz a v té době vznikl song Všechno je jinak, který patří k naším největším hitům. Tahle rodinná sestava vydržela jenom do poloviny roku. V srpnu přichází do kapely Bulínek (Fanda Novotný)- můj bývalý spoluhráč na basu z dob kapel Super trend a Dance Party a výborný vokalista. Vrátili jsme ke klasickému složení a určitě to kapele prospělo. V závěru roku jsme natočili kazetu z našich Live vystoupení.

2001

Tento rok byl poměrně dramatický, protože Martin měl (nejen) dlouhodobé zdravotní problémy s rukou, takže hraní pro něj bylo učiněné terno. V dubnu oznámil, že končí.

Hledali jsme nového bubeníka, protože jsme si už nedokázali představit kapelu bez živých bicích. S Martinem jsme odehráli ještě poslední vystoupení na finále Miss Milevsko v DK. V létě do kapely přichází Walda Příhoda z Písku. Vrací se i Tomáš, protože zjistil, že ho muzika baví.