Výlet do Amsterdamu

Lidé mívají různé záliby a častokrát jsou ochotni za ně podstoupit nejen nějakou tu konvertibilní korunu, ale také různé útrapy. Mou úchylkou je hra zvaná fotbal. Jelikož mé aktivní působení nedopadlo příliš slavně (největším úspěchem byla chycená penalta v okresním přeboru), věnuji se tomuto sportu alespoň  jako fanda. Tudíž jsem se rozhodl navštívit  první zápas naší reprezentace na Mistrovství Evropy v Amsterdamu. Cesta do Holandska probíhala za slunečného počasí autobusem značky Karosa jisté cestovní kanceláře. Kromě 40 mužů- fanoušků jela také jedna fanynka, ale díky svému ne zcela povedenému zjevu k ničemu během cesty nedošlo. Vedoucí výpravy byla také zástupkyně něžnějšího pohlaví. Návrh jednoho přiopilého fanouška, aby k něčemu došlo, zůstal bez odezvy, protože i v tomto případě to přírodě moc nevyšlo. Během cesty směrem k naší západní hranici jsme asi tak 73X zastavili, takže hned na začátku hrozilo nebezpečí , že dorazíme  na stadión až po zápase. Autobus byl záhy plný prázdných plechovek od piva. Vzhledem k teplému počasí se uvnitř vytvářela zajímavá plynosféra. Samozřejmě fanoušci usilovně nacvičovali povzbuzování. Sem tam si někdo říhnul nebo prostě jen tak prdnul.

Jediný konflikt vyvolala moje poznámka, že jestli to takhle půjde dál, klidně jsme  mohli zápas sledovat někde v Čechách v hospodě. Byl jsem označen za pacienta. Jelikož jsem smířlivé povahy, nereagoval jsem a na rozdíl od mé poslední rvačky jsem nikoho nezabil.

Teprve na hranici, kdy se roznesla zpráva, že opilé fandy čeká sběrný záchytný tábor, se přestalo chlastat. A tak jsme cestovali dál až do Nizozemí, kde nás čekala ještě jedna kontrola. Policajti nás točili na video jako nějaký zjevy z východu. V té době jsem více než po zápase toužil po kvalitní sprše, která by vyřešila stav mého těla.

Do Amsterdamu jsme přijeli po jedné hodině a hned metrem vyrazili do centra města, které bylo přecpané fanoušky obou mužstev. Hospody praskaly ve švech, občas vypadl na ulici podnapilý Čech v národních barvách, sem tam znělo rázné povzbuzování Čechy do toho. Náš kapesní obnos guldenů nám příliš nedovoloval se rozjíždět. Pivo za sto korun bylo sice dobré, ale drahé. A tak jsme jen tak lelkovali a koukali do výkladních skříní

na starou vyžilou černošku v uličce lásky. Jak by řekl Miloš Řezáčů- Byl to hnus! Na náměstí jsme stačili v davu urvat několik čepic ve tvaru fotbalového míče, které rozdávali zadarmo.

Byla to docela mela a už se těším ve kterém českém obchodě je budou prodávat.

Zpátky ke stadiónu jsme opět cestovali metrem. Narvané kupé se houpalo ze strany na stranu, jelikož kdosi zařval:“ Kdo neskáče není Čech“. Naštěstí nedošlo k vykolejení.

Do začátku utkání zbývalo několik hodin, které jsme věnovali povalování na parkovišti a pozorováním letadel, jež přistávala na blízkém aerodromu. Každou chvíli přijížděli další autobusy českých fanoušků. Nejaktivnější se mi zdála jakási parta z Jaroměře, která rozvinula naši vlajku s výsledkem 6:1 pro nás. Pravděpodobně si to hoši spletli s tenisem. Vůdčí postavou této skupiny byl pán staršího věku, který se projevoval jako když se utrhne svý starý ze řetězu.

Pak se šlo na stadión. Kontrola se omezila pouze na pravost lístků. velice snadno jsme v padesátitisícovém kotli našli své místo a těšili se na fotbalový mač. Ačkoliv nás Čechů bylo jen 11 000, hravě jsme cestáře v oranžových mundůrech překřičeli. Popisovat utkání nebudu, jelikož jste ho určitě všichni sledovali. Byť lepší, nakonec jsme prohráli díky vymyšlené penaltě plešatého rozhodčího z Itálie, a tak se Holanďané mohli přiučit novým českým slovům, které zazněli těsně po skončení utkání – totiž: Rozhodčí je dámské přirození!!!

Jedinou výhodou naší porážky byl klid při zpáteční cestě, protože nikdo ani neřval a ani nechlastal.