Vánoční povídka 

Motto:

Ach jo. Pořád čekám na něco, co stejně nepřijde. (Žena) Akorát, že nevím, co to má být (Muž).

Nedělní ráno

7:52. Oba leží v posteli.

Žena: Ach jo, tak já tedy vstanu a půjdu udělat snídani.

Vylézá z postele. Muž rychlostí finišujícího sprintera dobíhá k ledničce, ze které vyndá máslo a krájí chleba. Žena staví vodu na čaj. V 8:15 je snídaně na stole. Přichází dcera a 10 minut na to syn.

8:40 odchází žena od stolu a začíná snímat záclony. Muž se ptá, ty budeš teď mýt okna a prát? Žena souhlasně odpoví a svou odpověď jako vždy rozvine do několika souvětí odpovídajících obsahu výroční zprávy středně velké firmy. Opatřena je úvodním slovem popisujícím především náročnou práci ředitele (myšleno ženy) starající o vše podstatné, dále statistiku slibovaných a neuskutečněných výletů (již absolvované běžné evropské destinace se pro tento účel nepočítají), nedostatek komunikace mezi ředitelem (ženou) a zaměstnancem (mužem), výčet nefunkčních zařízení (povolené kliky, utržené žaluzie) a statistiku uvařených obědů, utírání prachu a luxování. Po této výstižné odpovědi je program nedělního dopoledne jasný.

V 9:45 žena vyndá nové záclony do ložnice. Kdysi před lety je koupila a nyní nadešla chvíle jejich premiéry. Tyhle záclony jsou jen na tunýlek, tedy žádné pracné zavěšování na žabky. Přijdou do ložnice k oknu, které navazuje na dveře od balkonu. Muž je společně se ženou zkouší pověsit. Musí se dát lícem ven, křičí žena. Počkej, kde je líc? To by mělo být obráceně? Kontruje muž. Ty nevíš, co je líc? Nedá se žena a rukama ukazuje, no přece sem do ložnice! No ale to je přece dovnitř, upozorňuje muž. No jasně, souhlasně pokyvuje žena a utvrzuje muže: Já jsem to tak myslela. Muž mlčí, neb si svoji denní zásobu slov šetří a do večera je opravdu ještě daleko.

Záclony jsou dlouhé, měří tři metry a bude je nutné zastřihnout. Ustřihneš je, přikazuje žena muži. Muž: Dobře, a řekneš mi, jak mají být dlouhé? Žena: Asi tak, aby se jen tak dotýkaly podlahy. Muž (tušíc blížící se tragédii, žádá ženu o asistenci). Nemohu, odvětí, musím pověsit ty vyprané v obýváku. Muž chvíli spekuluje a poté zkouší záclony založit a přišpendlit na určenou délku. Dílo se ale nedaří a tak žádá dceru o pomoc. Sundavají záclony, v obýváku položí na zem a přeloží o délku, která má být zastřižena. Poté muž s jistotou vojáka v první linii ale také s pocitem vabanku bere nůžky a koná své dílo. Nůžky jsou tupé, ale raději tento fakt nezmiňuje, jelikož by se mohla znovu přeříkávat výročka s důrazem na bod nezrealizovaných oprav a servisů.

V 10:47 minut muž věší záclony. První záclona, která zakrývá balkonové dveře, se lehce dotýká podlahy, bohužel druhá visí 10 cm nad podlahou. Do ložnice vchází žena, aby zkontrolovala zadaný úkol. Ačkoliv přichází lehkým krokem (jejích 50 kilo by stejně něco jako dusot neumožňoval), muž tuší, že se blíží neodvratitelné tsunami. A opravdu, následuje několik výkřiků a údivu překvapení, které jsme v minulosti zaznamenali snad jen u takových neštěstí, jako byl atentát v Sarajevu nebo vražda JFK. Muž je okamžitě zatčen a obžalován.

10:50 začíná proces.  Muž nemá bohužel k dispozici právníka, takže se musí u tribunálu obhajovat sám.

Žena: Ach jo, proč jsi to nezměřil?

Muž vyhýbavě a nepřesvědčivě: Ale já jsem si to změřil. Tedy ohnul jsem to podle té délky. Ale je to elastické a strašně blbě se to stříhá.

Žena: Tak proč jsi to nezměřil po celé délce?

Muž mlží: Já jsem myslel, že stačí, že se to vypne na každé straně.

Žena: Ty si to odbyl, protože tě ty věci nezajímají.

Muž: Neodbyl, jen jsem to neodhadl. (k osočení k nezájmu se nevyjadřuje, neboť v tomto směru má žena možná pravdu, záclony nepatří mezi mužovy koníčky)

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu.

Muž geniálně: A nemohli bychom jí tam nechat, z chodby ta krátká vůbec za tou postelí není vidět.

Žena: No tak to je dobrý! Věci pro mě mohou být odbyté, zatímco pro sebe to vždycky uděláš dokonalý! Až sem někdo přijde a uvidí to, tak se budu stydět.

Muž se matně snaží rozpomenout, kdo kdy naposledy vkročil do ložnice vyjma členů rodiny. Po chvilce přemýšlení si vzpomíná na tu partu zedníků, co tady 15 lety měnila okna.

Muž odevzdaně: No tak ji budu muset sundat.

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. (Pokud jste tuto větu již v předešlém textu zaregistrovali, nejedná se o chybu textu, ale o tzv. anaforu neboli znovuuvedení).

Muž analyticky: Dobře, tak jaké jsou možnosti. Budˇ jí tam za a) nechám, za b) sundám a ty tam dáš původní nebo za c)sundám a koupíme nové.

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu.

Muž s klidem odsouzeného na smrt: Dobře, tak vidíš nějakou jinou možnost?

Žena: Ta záclona je z IKEi a tam se teď nedostaneme a možná, že jí tam ani nemají.

Muž s nadějí, že mu bude zmírněn trest: No tak já jí objednám. A klidně jí zaplatím.

Žena: Jak zaplatíš, tvoje peníze jsou i moje! Máme je přece společné.

Muž se nadechne a mlčí. Má pravdu.

Žena: Tak proč jsi to nezměřil po celé délce? Nová bude stát peníze a tuhle můžeme akorát vyhodit.

Muž tentokrát už nacvičeně: Já jsem myslel, že stačí, že se to vypne na každé straně.

Žena: Ty si to odbyl, protože tě ty věci nezajímají.

Muž se rozhodne zariskovat, a podobně jako hokejisté, když nechají u protivníka přeměřit zahnutí hole, přikládá oba ustřižené kusy záclon k sobě. Vybízí ženu, aby mu s tím pomohla a sama se tak přesvědčila o provedení střihu. Tajně doufá, že záclony dělají někde v Číně, a tak kašlou na přesné míry a rovinu neřeší. Záhy ho však opouští jeho pocit, že má geniální smysl pro odhad míry od oka. Zbývá malinká naděje, že elastičnost materiálu zmírní případné nerovnosti. No nic, trik se zahnutím hole nevyšel a zdá se, že vývoj zápasu se nepodaří zvrátit.

Do hry zasahuje kolemjdoucí syn.

Syn: Co se tady děje?

Žena za použití hedlajnu z deníku Blesk: Táta zničil záclonu. Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. Nová bude stát peníze a tuhle můžeme akorát vyhodit. (Destrukce, tragédie, peníze = ideální téma pro titulní stranu)

Syn: A kolik stála tak záclona, vsadím se, že tak maximálně pět stovek, vždyť je úplně obyčejná.

Žena: Stála dvě stovky (později zjistí, že 99 Kč), ale mně se líbí a jinou nechci.

Syn: A nebylo by lepší, kdybyste si koupili nějakou kvalitnější.

Žena: tahle je ale na tunýlek a ne žabky, tak si to zkus dávat to na ty hrozný žabky, co nejdou ani umáčknout.

Syn: No tak ji objednáme.

11:30

Zatímco syn vyklízí pole, žena k muži:   Tak proč jsi to nezměřil po celé délce? Já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. Proč nad tím nepřemýšlíš? Nová bude stát peníze a tuhle můžeme akorát vyhodit. Ty si to odbyl, protože tě ty věci nezajímají. (Řazení těchto vět nemusí odpovídat skutečnosti, protože jak známo, především mužský mozek reaguje na slovo „proč“ zablokováním, což je mimo jiné zapříčiněné kolizí mezi hledáním upřímné odpovědi a zároveň odpovědi, která by ženu potěšila, a obranným mužovým mechanismem jako pudu sebezáchovy).

Muž mlčí a očekává rozsudek. Do soudní síně přichází dcera, pokouší se předstírat právnické vzdělání a zkoušet obhajobu: Ale táta to neudělal schválně. Tato věta se pochopitelně v žádné učebnici advokacie nenachází. Důvod je jasný, to by pak pro kdejakého sériového vraha byla brnkačka. Proto ani dnes nelze toto chápat jako dostatečný argument obhajoby.

11:59

Soudní stání je přerušeno a odročeno, neboť je právě nedělní oběd.

12:45

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. Muž už poněkud podrážděně: Ty jsi jak zaseklá gramofonová deska. Tak ji objednám, už jsem to několikrát říkal.
Žena: Dobře, ale musíš ji objednat hned. Protože teď před vánocema to bude komplikované. Muž bez váhání: Dobře. Žena: A mohl bys objednat rovnou tři, dám si je taky do obýváku.

13:02

Muž zapíná počítač, blesku rychle vygůglí stránku švédského prodejce a pod hledem ženy vkládá 3ks záclony do virtuálního nákupního košíku. Vyplní všechny požadované údaje a odesílá objednávku. Během chvilky naskakuje na monitoru tato odpověď:

Je nám to líto, ale z důvodu mimořádného zájmu o nákup on-line už dnes nemůžeme přijmout další objednávku. Snažíme se udělat vše pro to, abychom uspokojili poptávku a umožnili nákup z domova co největšímu množství zákazníků. Nakupovat můžete každý den od 7:00 až do naplnění denní kapacity vybraného obchodního domu. Z důvodu velkého zájmu je množství objednávek omezeno. Pokud dnes nemůžete nákup dokončit, uložte si prosím nákupní seznam a nákup dokončete v následujících dnech. Děkujeme za pochopení! Vaše IKEA! *

Muž se smutně otočí na ženu, která jakoby nevnímala obsah textu: tak to prostě musíš zkoušet znova. Můžeš to zkusit znovu? Hned! Okamžitě! Muž se nesnaží odporovat a celou operaci opakuje. Po několika vteřinách vyskočí na obrazovce: Je nám líto…

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. (Odchází z pracovny)
18:03

Muž přichází z pracovny do kuchyně, aby společně povečeřel. Žena: Zkoušel jsi to znovu? Muž (lže): ano, ale pořád mi to píše, že to nejde. Žena: Dobře, tak to zkusíš ráno.

Pondělí

6:50 Muž vyplní internetový formulář a odesílá objednávku. Přichází odpověď, že objednávky jsou možné až od 7:00. Za deset minut tedy opakuje celou operaci. Přesně v 7:01 naskakuje již známá hláška: je nám líto, ale … Žena: Tak to budeš zkoušet v práci, třeba se to povede! Muž vědom si známé pravdy, že slibem nezarmoutíš, odchází v pohodě a míru do zaměstnání.   V 16:23 přichází muž z práce a ihned ve dveřích je konfrontován: Tak co, objednal jsi? Ne, odpoví. Ty jsi to nezkoušel, viď? Ty jsi na to nemyslel? Ty na mne vůbec nemyslíš, když jde o věci, které tě nezajímají? Spoustu otázek, na jejichž odpovědi je potřeba určitý čas. A ten se teď muži mezi dveřmi, jsa ještě oblečen a obut, nedostává. Tedy mlčí, aby si odpovědi řádně promyslel. No jo, nemyslel, afektovaně artikuluje žena, čímž zasazuje muži pomyslné muži K.O. a ten jen vyhrkne: Jo myslel, zkoušel jsem to nejmíň stokrát. (Pravdou je, že to pro klid svého svědomí kolem jedenácté zkusil ale bez úspěchu).

Žena: Na fejsbuku někdo psal, že se mu podařilo úplně v klidu, vyplnil objednávku, jen si to musel vyzvednout. Prý tam byla akorát trochu fronta. Muž: No ale přece nepojedu do Prahy na celý den, abych tam někde stál tři hodiny ve frontě.

Žena: Tak já tam chtěla novou záclonu a tu starou tam dávat nebudu. Musíš to zkusit znovu a vstát brzy ráno. Muž naprosto rezignovaně: Dobře.

Úterý

4:37 Muž vyplní internetový formulář a odesílá objednávku. Přichází odpověď, že objednávky jsou možné až od 7:00. Muž odchází z internetového obchodu společnosti IKEA a lelkuju po síti. V této chvíli nemá cenu jít znovu spát.

V 6:58 nastavuje na vedlejším monitoru přesný světový čas, pro kontrolu sleduje čas i na mobilu. začíná The Final Countdown! S přesností chirurga kliká v 7:00 CET na potvrzení objednávky. Ikona načítání se točí dlouhé okamžiky. Muži stoupá adrenalin a vybavuje se mu stejné napětí, které v minulosti pociťoval, když nakupoval vstupenky na koncert ACDC. Po několika minutách naskakuje hláška, kterou zná již nazpaměť: je nám líto, ale … Žena: Tak to budeš zkoušet v práci, třeba se to povede! Muž vědom si známé pravdy, že slibem nezarmoutíš, odchází v pohodě a míru do zaměstnání.   V 15:31 přichází muž z práce a ihned ve dveřích je konfrontován: Tak co, objednal jsi? Ne, odpoví. Ty jsi to nezkoušel, viď? Ty jsi na to nemyslel? Ty na mne vůbec nemyslíš, když jde o věci, které tě nezajímají? Spoustu otázek, na jejichž odpovědi je potřeba určitý čas. Poučen ze zkušeností předchozích dní a všeobecně známé právnické praxe, že cokoliv vyřčené může být použito proti vám, raději mlčí. Pravdou je, že i žalující straně dochází tah na branku a také si začíná uvědomovat složitost situace.

Středa

V 6:50 muž zapíná svůj počítač a do 7:20 otupěle ale s jistou vnitřní rovnováhou opakovaně zkouší zadat objednávku. Pochopitelně bez úspěchu. V 7:21 přichází žena a tentokrát smířlivě: No tak to ještě zkus. Muž se přihlašuje do systému, vyplňuje formulář a zcela nečekaně je po několika desítkách vteřin vyzván, aby potvrdil objednávku. To není možný, procedí mezi zuby a pro jistotu se připravuje jako nebohá gazela v buši na výpad predátora. No jo, vždyť já ti říkala, že když to budeš zkoušet, tak se to podaří!

Neděle

V 13:38 zvoní u dveří domu přepravce a předává muži balík s novými záclonami. Štěstí vstoupilo do domu. Žena takřka okamžitě začíná s plánem operace, na konci které bude pověšení nových a kvalitně zastřižených záclon. Původní špatně ustřižená záclona bude převěšena do pokoje syna, neboť on se v pokoji vyskytuje pouze o víkendu, a tudíž je předpoklad, že ho tato estetická chyba nebude tolik iritovat.

Pondělí

V 17:44 jsou všechny záclony vybaleny a muž za pomoci asistence ženy (byla to jeho podmínka) zkracuje záclony na požadovanou délku. V 19:32 se zdá, že je celý proces u konce. Nové záclony visí v ložnici, kuchyni a obýváku. Do synova pokoje je přeinstalována krátká verze. Je to hezký? Že jo? Pokládá žena muži zákeřnou otázku, na kterou nelze pochopitelně odpověď jinak než ano. Muž přikývne a pro sebe si pomyslí: Vlastně jo, je to tady víc romantické a k blížícím Vánocům se to docela hodí. A zcela upřímně tomu i věří. Žena vědoma si zákeřnosti své otázky, a tudíž předpokládané souhlasné odpovědi, pojme podezření, že by muž nemusel odpovídat podle pravdy. Opakuje tedy svou otázku. Je to hezký? Že jo?  Muž ujišťuje, že ano, nicméně dodává trochu lehkovážně, že záclony jsou na rozdíl od předešlých jiné a vytváří trochu jiný dojem. Takže se ti to nelíbí? Opáčí žena. Ale jo, líbí, brání se muž. V tuto chvíli je jasné, jaké bude téma většiny rozhovorů v nejbližších dnech.

Pátek

V 18:23  se vrací domů syn. Žena ho ihned atakuje otázkou, jak se mu líbí nové záclony. Trochu se opticky zmenšil prostor, odpovídá úsudkem bytového architekta. Jak to? oponuje žena. No prostě je to tady trochu menší. Za chvíli přichází muž. Prý to zmenšuje prostor, křičí žena. Muž: Opticky ano, ale zase je to tady útulnější.

Po 14 dnech v neděli ráno

V 7:15 muž vylézá z postele, neboť se správně domnívá, že na stole je již připravená snídaně. Vchází do kuchyně a překvapeně sleduje ženu, jež sundavá záclony. Co to děláš? Vyhrkne. Vrátím tam ty starý, opáčí žena. Prosimtě proč, vždyť jsou hezký, snaží se muž přesvědčit ženu. Nejsou, nikdo z vás tady neřekl, že je to bomba a navíc zmenšují prostor.

Muž usedá ke stolu, namaže si chleba s máslem a naleje čaj, zatímco žena dokončuje výměnu záclon. V 8:21 přichází dcera, v 8:34 syn. Společně snídají a všechno je tak, jak by mělo v neděli ráno být.

-------------------------------------------------------------------------------
*doslovná citace hlášky obchodního domu IKEA

O starých staveních se mnohdy tvrdí, že v nich straší. Mohou za to historky a legendy, které se postupem času zcela odpoutají od reálného základu a žijí svým vlastním životem. S duchy v tomto domě si ale nejsem jist, neměl jsem totiž čest se nimi potkat. Přesto si myslím, že tady nějací takoví jsou. Možná byli na mě příliš ohleduplní, a tak se nikdy nezjevili. I když počkat, pár takových chvilek se mi vybavuje. Neukázali se, jen mi tak nějak něco naznačili. Anebo ne?

Ale pěkně na přeskáčku. Ten vítr v záclonách, nevím proč, asi bylo léto. Vidím se, jak ležím v posteli a čtu si výsledky hokejové ligy (trochu to nedává smysl, vždyť bylo léto) a stejně jako tehdy pořád cítím vůni novinového papíru. Pak pečlivě vystřihávám černobílou fotografii hokejistů a nalepuji si ji do sešitu. Miluju totiž sport a taky okamžik, kdy táta dorazí z práce na motorce a pod bundou má pro mne schovaný časopis Stadion.  To léto je něco, co se ztratilo v dálce a až po několika desítkách let se mi spojilo s úžasnou písní He Ain´t Heavy He´s My Brother od skupiny Hollies . Jako malý kluk jsem jí sotva mohl slyšet, ale dnes vím, že mě provázela celé dětství.

Mám rád muziku, stejně jako některé zvuky, které se nám navždy zapíšou do paměti. Stojím na dvoře a slyším pračku z chodby starého domu. Nebo ševelení teplometu, kterým si nahříváme nohy na gauči v novém baráku, který táta přestavěl ze staré stodoly. Všechny tyto zvuky a vůně byly zárukou bezpečí. Nebo aspoň jsem si to myslel. Prostě taková jistota. Asi jako brouček s lucerničkou nad naší dětskou postelí nebo Štědrý den se sněhem a čekáním na mamku, až dorazí z odpolední směny. Vánoce byly přímo ladovské. Nebo aspoň se mi to zdálo. A s nimi i celá řada legendárních dárků. Třeba fotbalový míč z Polska, model kosmické rakety a spousty knížek, které tak krásně voněly z tiskárny. Nebo později kazetový magnetofon Grundig, na který jsme nahráli ze stanice Bayern neskutečnou pecku vlasatých Švédů Europe The Final Countdown. Zpěvák Joey Tempest tak uhranul bráchovi, že si po jeho vzoru nechal udělat na hlavě trvalou.

Naproti stavení stojí krásná kaplička sv. Víta, kam chodila babička a taky tam měl pohřeb můj děda. Mimochodem první trhlina v mé naivní představě o nesmrtelnosti. Babička ovšem nebyla babička, ale prababička. Popravdě řečeno, říkali jsme jí babka, ale nebylo to myšleno hanlivě. Babka mě jednou naháněla kolem kapličky tak vehementně, až se mi ji podařilo nechtěně strhnout do příkopu. Tekla jí z čela krev a já se cítil moc provinile.

Psal jsem, že mám rád hudbu.  Ze starého baráku jsme si udělali zkušebnu. Do dneška tam zůstaly jména slavných kapel. Až jednou se pod nánosem dalších maleb nápisy objeví, budou to jistě budoucí archeologové považovat za významné fresky osmdesátých let minulého století.  Celé stavení vonělo senem, které jsme museli v létě sušit a pak skládat pod střechu.

A taky to vonělo dřevem a čerstvě posekanou trávou. Krmením pro naši krávu a později zdatného býka. Konec konců všechny ty výjevy ze Samoty u lesa, Vesničky střediskové nebo Chalupářů byly jako vystřižené z naší vísky. Včetně toho čekání na Pražáky, kteří dorazili v létě a zpestřili náš život vyprávěním historek z velkého města. A včetně červnové pouti s kolotočem a houpačkama od pana Lagróna a jeho dcery Aleny, která tu špejli s papírovou růží nakonec zlomila, aby mi udělala radost, když jsem se netrefil.

Střih. Mám rád sladká jídla. Broskvové knedlíky od mámy, vybavuji si ovšem i chuť bonboniery, kterou se mě snažila utěšit, když jsme s brekem předčasně odešli z odpolední oslavy MDŽ, na které se mi zřejmě nelíbilo. Možná jeden z mých prvních uvědomělých vzdorů. No jo, to je dávno. Stejně jako zákusky od babičky, které nám přivážela z města po nedělní mši. Sedávala pak na lavičce před barákem a pokřikovala cosi na tetu, která seděla naproti u svého domku. Na té stejné lavičce, na které vidím moji sestřičku, jen pár dní před tím, než se stane mámou.  Je čtvrtý červenec, zase léto a všem je jasné, že právě něco končí a všechno bude jinak.

Střih. Uběhlo dalších 28 let. Je 30. dubna 2020. Vyjíždíme naposledy ze dvora, zatímco noví majitelé sedí u dveří a pravděpodobně přemýšlí, co je v novém domově čeká. Tak hodně štěstí.

Domažlice 20.12.2009 – GPS 

V sobotu 20.12. jsem poprvé se svou hudební produkcí vyrazili do Domažlic. Já tedy osobně ač je to k nevíře poprvé v životě. O tom, že to tedy nebude tak jednoduché, bylo jasné již pár kilometrů za Milevskem. Možnou cestu jsem nastudoval na netu, a protože mi momentálně došla barva v tiskárně, snažil jsem se trasu uchovat v paměti. Absenci mapy a GPS záhy po opuštění rodného města začal suplovat Fanda. Jelikož dvakrát ročně udělá výjimku ze své naučené cesty Milevsko- Sepekov a vyráží ve své káře směrem na západ do Stříbra a okolních obcí, ujal se komentováním cesty slovy: Nechci ti do toho kecat, ale já bych jel přes Mirotice, ale jak chceš …. nebo švára říkal, že lepší je to tady tudy…. nebo zavoláme Pepíkovi (asi ten švára)….nebo Milan tuhle řikal ve Sportu, že bychom měli jet….. No zkrátka bloudili jsme celkem statečně, pouze jednou jsme spletli směr. A švárovi jsme volali asi jenom pětkrát. Kolem páté za setmění jsem dorazili na náměstí přímo před kulturní stánek. Ochotní studenti nám pomohli nastěhovat aparaturu a Walda začal rozbalovat bicí. Paní Kozinová (zřejmě vzdálená příbuzná nejslavnějšího domažlického rodáka), která dramaturgicky připravovala nástup maturantů, okomentovala obsazování podia jako že „to je tedy zkaženej maturák“. Nástup se totiž měl nést v duchu Pomády a na celém podiu měli tančit maturanti. Navíc tam postavili obrovský papírový kadilak. No nakonec jsme se nějak dohodli, Walda obsadil své vytýčené místo a ples proběhl velice zdárně.

České Budějovice – Výstaviště – Pavilon opic a jiné zvěře 15.2.

Tak jsme na svých toulkách po maturitních mejdanech zabrousili také na Výstaviště do Budějic, to je tam, kde se každoročně už asi 500 let uskutečňuje Země živitelka. Hráli jsme v Pavilonu Z, ketrý byl umně předělán na plesový sál. Moderátor Michal, který se představil publiku jako Adam (nebo jsem se přeslechl?) slíbil, že nás zvelebí hned úvod, takže padala slova plná superlativů na náš hudební kolektiv. Zpátky z hvězdných výšek na pevnou zem nás dostal náš zvukař Chensi neb pravil, že mu během naší produkce někdo řekl, aby tam pustil jinou písničku. Na jeho odpověď, že právě hrajem my, odvětil onen týpek, že jako sorry, ale že si nás nevšim. No možná si nás někdo nevšim, ale rozhodně nás nemohl přeslechnout, k čemuž napomáhala neutěšená akustika místních prostor. Jinak vše bylo ok, včetně maturantů, kteří nám na úvod pomohli nastěhovat aparát, což nebývá zvykem.

Dačice 25.1. 2008

V Dačicích jsme už dlouho nehráli , naposledy snad někdy před pěti lety. Navíc se k nim váže silvestrovská historka, kterak se nám cestou porouchal náš tehdejší transit Škoda 1203 Superb. Letos jsme vyrazili ve třech vozech, Fanda ve vypůjčeném s rychle padajím ukazatelem stavu nádrže , já v čerstvě opravené Octavii a Walda ve své fábii. Další zajímavostí této akce je řešení místního sálu, ve kterém se sedí přímo na podiu, takže nám lidi chodili a čučeli za zády. No představte si, že hrajete a jakási žena se vám opře o klávesy … Až na tuto zvláštnost byl maturitní ples gymnázia celkem pohodový, maturanti se ani moc neopili a navíc nám v závěru vzorně pomohli odstěhovat aparaturu. Když jsem během plesu konstatoval, že zřejmě nebudu mít nic, co bych mohl napsat do tohoto reportu, netušil jsem, co se ještě téže noci přihodí. Doporučuji všem greenpísákům, aby raději opustili tyto stránky. Walda to prostě nezvlád a několik kilometrů za Dačicema nabral nebohého zajíčka pod svá kola. Čest jeho památce! No ani já jsem neměl příliš šťastnou cestu, těsně před Milevskem se mi automobil změnil díky náhlé upadlém vejfuku na notně vytuněný tank. A tak nakonec dlouhou cestu zvládl nejlépe dehyplzeňdratovaný Fanda 🙂

Komárov 5.1. 2008

Tak zase po roce jsme dorazili na rybářský ples do vísky někde mezi Bechyní a Táborem. Cesta probíhala s menšími obtížemi, protože bylo mírné náledí a navíc jsem se na chvíli zamyslel nad vyprávěním Fandy o jeho vánočním dárku, že jsem zapomněl odbočit a tudíž jsem cestu prodloužil o další kilometry. Fanda vyprávěl o nové vysílačce, kterou si pořídil ke své base. Má už jednu, ale protože každý může mít nějaké záliby, koupil si i druhou. K velkému potěšení prodejců si věci pouze objednává – buď přes telefon, internet nebo přes další členy kapely. Je totiž plachý, takže se s ním žádný prodejce hudební techniky nikdy osobně nesetkal. No a když dotyčné zařízení dorazilo, zjistil, že je příliš velké a nevešlo by se mu do jeho igelitky s občerstvením …. zhruba ve čtvrt na devět začala naše produkce. Bylo to také premiérové vystoupení na nový zvukový aparát z dílny italské firmy RCF. Na rozdíl od Fandy jsem si objednané zboží prohlédl a dostatečně prozkoumal. Navíc na vystoupení nejezdím pouze s igelitkou 🙂 , takže mne velikost zařízení nerozhodila a do auta jsem bedničky s přehledem narval. Obavy pořadatelů, že přijde málo lidí kvůli chřipce, se záhy rozplynuly. Sál se slušně zaplnil a zábava probíhala podle připraveného scénáře. Dorazil i místní Tom Cruise, kterého jsem minule omylem přejmenoval na Toma Hankse. Moc se v těch hollywoodských ksichtech nevyznám, čímž říkám Josefu Pilečkovi z Komárova sorry. Třítýdenní přestávka byla znát. Občas mi vypadl text a vrcholným výkonem bylo mé kytarové sólo v Osmém dnu , za které by se nemuseli stydět ani Plastic People. Ples postupně přešel do nevázaného veselí, které jsem doprovodili několika hardrockovými kousky. Nechyběl ani tradiční opilec, který nám několikrát vpadl na podium. Sranda ples skončil ve tři hodiny a tak zbývá jenom dodat – za rok v Komárově opět see youuuuuuuuuuu!

27.2. 2007 – Hrdinové z našich cest

Další report a pár postřehů si dovolím ze třech akcí, které jsme absolvovali 17., 23. a 24. února. Na rozdíl od maturáků, které jsou plné občasného chaosu a pevným programem, který se stejně nakonec nedodržuje, jsme tentokrát hráli na tradičních plesech. Každá akce měla svého hrdinu, který nás provázel večerem, abychom se o přestávkách nenudili. V Opařanech to byl Marian, všudybyl a všeználek. Svou znalost světa si sám potvrzoval otázkami a zároveň odpovědmi. „Ta bedna má tisíc watů, že jo?. Asi si ji koupim, ale k čemu bych ji potřeboval? To je ekvalizer, že jo? Ten mám, to já znám. Co ty světla, kdes je koupil? Asi si je taky koupim, ale k čemu bych je potřeboval? To ste přijeli oktávkou, že jo? Tu znám (ale tady zapomněl dodat, jestli ji má anebo si jí hodlá koupit). Chtělo se nám dodat, že ji asi nebude potřebovat, protože nám sdělil, že Opařany neopustil od 2 let. To v Komárově na nás čekal náš (spíše Jitky) známý Top Gun, kterému příroda nadělila podobu Toma Hankse a rozum….no tady bych to moc nerozváděl. Waldovu tézi, že už s námi Jitka nehraje a místo ní vystupuje její na chlup stejná ségra Tereza, přijal ihned za svou a ještě dodal, že si to hned myslel. Už kvůli tomu, že Jitka měla o něj zájem a Tereza se k tomu nemá. Nicméně Terez ihned vyzval k tanci, k čemuž nakonec nedošlo. Pak se na chvíli urazil, ale později se vrátil k našemu stolu a oznámil nám, že nechápe, co ty holky na něm vidí. V Sedlčanech jsem hráli již po osmé pro firmu Jase a tak nás čekali opět známé tváře. O to milejší bylo, že Zdenda, který sedává pravidelně po již výše zmiňovanou tisíciwattovou bednu, přinesl ze své udírny pořádný čerstvě vyuzený flák masa, za čež mu tímto znovu děkujeme a zařazujeme ho na pomyslný post čestného předsedy našeho fanklubu.

31.1. 2007 Praha – Národní dům  Ples Soukromého Gymnázia Minerva

8.12. 2006 Maturitní ples – Sezimovo Ústí

Páteční maturák v Sezimáku byl pro nás zároveň premiérovým vystoupením v hotelu Mas. Hotel a interiéry jsou sice luxusní, nicméně architekt asi zapomněl na to, že tu budou muset někudy stěhovat kapely aparaturu. Zkusili jsme zprvu bedny narvat do výtahu, ale jen tak tak jsem se do něj vešel s jednou bednou. Takže musela nastoupit pomocná síla maturantů. Škoda, že se to samé nekonalo nakonec. Bylo to zkrátka posilovací cvičení. Aparát jsme vytahali po schodech. Samotný ples doprovázelo tradičně spousta zmatků, což ovšem nic neubralo na dobré náladě všech přítomných. Nástup ve stylu Matrix pro 11 maturantů i půlnoční děkovačka třídní učitelce za doprovodu písně Máma od Lunetic dobarvila kolorit celého maturáku. Ještě jednou se omlouvám za to, že jsem mylně uváděl, že se jedná o knihovníky, zatímco to byli budoucí knihkupci a knihkupkyně. Snad jenom malou poznámku, děvčata vůbec navěděla, kdo je to Douchová. Takové základní neznalosti u budoucích prodavačů knih! Akci jsem otevřeli písní Rock co rock, která se z nějakého důvodu zbytku kapely nelíbí. Na následující věc I wanna hold your hand již pařila jedna dredovaná účastnice, která si na další kousek pro jistotu zula obutí. Na mou poznámku, že si přijdu jak ve filmu Perný den, Tereza odpověděla, že je to spíš jak Což takhle dát si špenát. Walda zezadu vykřikoval podobně jako Janžurka v inkriminovaném filmu během tanečních kreací odredované dívky legendární PAPů, což mně docela rozesmálo. Doufám, že to kameraman vystřihne ze záběru, aby maturanti neměli pokažené památeční video.

Z něco málo z historie 🙂

1995

Skupina Elizabeth oficiálně vznikla v roce 1995 v říjnu a byla takovým určitým pokračováním skupin Super Trend a Dance Party, které hráli v Milevsku a okolí a produkovali jenom převzaté věci. V té době sestavu tvořil kromě mé maličkosti můj brácha Jaromír, který hrál na klávesy a právě se vrátil z jakéhosi zahraničního angažmá, Martin Janda tlouk bicí a skupinu doplňoval kytarista Míra Kudrna –exčlen kapely Fantom. První oficiální vystoupení jsme si odbyli v táborském tanečním klubu Allegro 6.10. 1995. Cestou jsme se dohadovali na názvu, a protože předcházející diskuse na toto téma většinou končily hromadnou rvačkou , nechali jsme to na poslední chvíli. Tak vznikla Elizabeth, protože za 20 minut cesty z Milevska do Tábora lze těžko vymyslet něco originálního a anglickou královnu zná kdekdo a my jsme chtěli bejt pochopitelně známí také. No popravdě řečeno název mi dodnes připomíná spíše jméno nějakého vykřičeného domu. Ale myslím, že už jsme se s tím naučili žít. Na konci roku nás opustil Míra, kterému poněkud hodně popový repertoár coby bývalému rockerovi moc nevyhovoval. Začali jsme hrát ve třech, já jsem z basy přesedlal na kytaru.

1996

Další rok byl pro kapelu docela dramatický. Nejprve si můj věčně improvizující bratr usmyslel, že do kapely patří zpěvačka. V myšlence ho také utvrzoval manažér agentury, která nás v té době zastupovala a nutila nás do věcí, které jsou fakt k vidění v nějakejch úchylnejch švýcarskejch barech. Nakonec k nám nastoupila Jana, který seděly věci od Madonny a chvíli to vypadalo docela nadějně. Pak jsem neprozřetelně dal přednost zájezdu na fotbal do Anglie a kapela musela jedno vystoupení zaimprovizovat beze mě, čímž se zjistilo, že každý je nahraditelný.  V létě se skupina rozpadá.

Samozřejmě jsem to bez hraní nemoh dlouho vydržet . V Praze jsem si zakoupil nástroj zvaný Yamaha  a začali jsme zkoušet s Tomášem Pekárkem a Jitkou, (což je moje choť) u Gumy v klubu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli bicí, protože Martin nevěděl s kým má hrát, vrhli jsme se na taneční repertoár. Muselo to bejt úžasný, ale již za měsíc jsme získali angažmá v restauraci Maxim v Plané. Všichni se na nás, alespon dle šéfa těšili. Bylo zrovna Mikuláše a podnik praskal ve švech. Jenže pravděpodobně špatně propojené zásuvky zapříčinily totální kolaps našeho sekvenceru, takže i ta nejhorší kutálka na pohřbu zněla jako symfonické těleso. Pochopitelně se  stalo, že nás lidé takřka vypískali a jen díky tomu, že šéfík zvaný Pervol byl hluchý jak poleno nepřistoupil na můj návrh, že produkci ukončíme bez nároku na honorář a provedeme Vítr z hor. Jakýsi podnikatel nám dokonce nabízel úhradu za to, když přestaneme hrát. Ten večer jsem chtěl vážně skončit s muzikou. Ale platí: Co tě nezabije, to tě posílí. Jinak byste se těžko mohli dočíst pokračování na následujících stránkách.

1997

V tomto roce jsme se vrhli na natočení prvního cédečka, na kterém jsou mé infantilní písně Barvy nebo UFO, které se staly pro naše příznivce hity a my je pak museli hrát na každé akci. Písnička Balada o třešních se dostala dokonce na 6. místo nějaké hitparády Radiožurnálu Českého rozhlasu. Natočili jsme také videoklip k songu Barvy u rybníka Pytlák, ve kterém vystupuje také můj syn Filip, neboť jsme pro ten den neměli hlídání. Diváci v regionálním vysílání se asi fakt museli bavit. Stejně jako na finále Miss Milevsko, kde jsme hráli a ftipný moderátor Jančařík prohlásil, že mám nejhezčí nohy v Milevsku. Jinak se nám vystoupení příliš nezdařilo, trochu jsme nezvádli 1500 lidí, kteří sem zavítali. Často jsme hrávali také v oblíbené vinárně Froll do doby než se tam nacpal již výše zmiňovaný agent. Rozruch jsme také způsobili v muzikantských kruzích playbackem, který jsme použili na přehlídce kapel v místním kulturním domě a které celé natáčela milevská televize. To jsme si teda dovolili…

V závěru roku se do kapely opět nastěhoval Martin a Tomáš se poprvé rozhodl, že dá přednost svému civilnímu povolání.

1998

Odehráli jsme řadu klasických štací. Jednou z nejlepších byly tradiční milevské šibřinky, které proběhly týden po vítězství našich hokejistů na olympiádě v Naganu. Také já co by sportovní fanda jsem propadl euforii a hned několik hodin po onom finále jsem nahrál píseň Hokej je náš rock´a roll, kterou druhý den odvysílalo rádio Prácheň (bohužel jenom jednou). Zprovoznili jsme naši první internetovou adresu na www.multiweb.cz/elizabeth. Na Silvestra jsme vystupovali v Hotelu Fórum v Praze, kam jsme se dopravili Martinovou Felicií . V hotelu kromě nás vystupovalo asi dalších deset kapel různého ražení. Nás určili do sálu, kde bylo 300 Italů, kteří celý večer jenom jedli a vůbec se tvářili velice podivně, což nás utvrdilo v tom, že nemusíme hrát taky všude. Cestou zpátky jsme si dali bagetu na benzínce a už v půltřetí jsme stepovali v Milevsku na náměstí. Po této akci jsem poděkoval již výše zmíněnému agentovi a definitivně s ním rozvázal spolupráci.

1999

V září jsme natočili ve studiu Sound Prodigy v Českých Budějovicích další cédečko. Hostem byl kytarista Míra Břicháček. Na desce je také píseň Hodný holky, ke které nám Zdeněk Kučina natočil  videoklip. Zahráli jsme v Želči s Mňágou a Žďorp a o Vánocích jsme uspořádali monstr akci zvanou Millenium rock 2000, na které vystoupila po mnoha letech kdysi populární kapela Paradox z Chyšek. Z celé akce byl pořízen kvalitní dokument. Do kapely se na sklonku roku vrátil Tomáš, který zjistil, že ho muzika zase baví.

2000

Na začátku roku z kapely odešel Tomáš, který zjistil, že ho to zase nebaví. Místo něho začala v kapele učinkovat Lenka Jandová, což byla choť Martina (a mimochodem moje ségra). Trochu jsme hledali výraz a v té době vznikl song Všechno je jinak, který patří k naším největším hitům. Tahle rodinná sestava vydržela jenom do poloviny roku. V srpnu přichází do kapely Bulínek (Fanda Novotný)- můj bývalý spoluhráč na basu z dob kapel Super trend a Dance Party a výborný vokalista. Vrátili jsme ke klasickému složení a určitě to kapele prospělo. V závěru roku jsme natočili kazetu z našich Live vystoupení.

2001

Tento rok byl poměrně dramatický, protože Martin měl (nejen) dlouhodobé zdravotní problémy s rukou, takže hraní pro něj bylo učiněné terno. V dubnu oznámil, že končí.

Hledali jsme nového bubeníka, protože jsme si už nedokázali představit kapelu bez živých bicích. S Martinem jsme odehráli ještě poslední vystoupení na finále Miss Milevsko v DK. V létě do kapely přichází Walda Příhoda z Písku. Vrací se i Tomáš, protože zjistil, že ho muzika baví.